Český ráj

Další nádherné místo v naší malé krásné zemi. Rozhodně jsme nezvládli ani zdaleka vše a určitě jsme tu nebyli  naposledy, ostatně ani poprvé :-).

27. 8. 2016

Dnes započalo naše třídenní putování Českým rájem. Z Prahy jsme přijeli do Mnichova Hradiště, odkud jsme se po červené vydali na hrad Valečov. Potud to byla asi nejmíň příjemná část cesty, jelikož jsme šli spíše po polních cestách. Dnešní teploty se vyšplhaly nad 30°C.

Zřícenina hradu Valečov nabídla vstup do chladivého světa Prachovských skal. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč jsme se na konci srpna vydali zrovna sem. Kromě toho, že zdejší kraj nabízí jedny z nejkrásnějších scenérií u nás. Dál nás tedy vedla krásná cesta lesem mezi skalami.

Potkali jsme skupinku bosých turistů a na jejich popud si také zuli naše pohorky a kousek šli bosky. V chladivém písku to bylo moc příjemné.

Dnes jsme putovali Příhrazskými skalami až k Drábským světničkám, kde jsme šplhali po skalních vyhlídkách. Byla to nádhera!

K dnešnímu cíli, hradu Kost nám zbývalo asi ještě 10 km. Hrad už jsme bohužel nestihli otevřený, ale alespoň jsme si prohlédli nádvoří. Mě se vybavily zážitky z dětství, kdy jsme jednu cyklistickou dovolenou ztrávili v nedalekém Bakově a podnikali výlety místnimi lesy.

Lesy v okolí Kosti

Z podhradí nám jel autobus do nedaleké Sobotky, kde jsme přenocovali. Zítra se těšíme na Prachovské skály! 

28. 8. 2016

"Blažen je člověk ten, jenž plně prožil celý den a v hloubi srdce šťasten byl. Ten může říst, zítřku můj buď jaký chceš, dneska jsem žil! Co víc můžu chtít?"

"Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu."

A další podobná trampská moudra jsme viděli na věži zámku Humprecht, kde se nachází výstava o trampingu.

V 11:22 jsme naskočili do vláčku, který nás odvezl do Hrdoňovic, odkud jsme vyrazili do Prachovských skal. Cestou jsme prozkoumali skalní hrad Pařez. Dnes z něj zbyly jen dochované světničky vytesaně ve skále. Jak jsme se dozvěděli, tyto sloužily jako sklepení.

Poté jsme již vstoupili do skalního města, kde jsme prošli několik vyhlídek, protáhli se skrz několik komínů a úzkých chodeb. Těm říkáme pracovně "zkouška tučnosti". Skalní město bylo plné horolezců, kteří zdolávali nejrůznější útvary. Dva z nich se zrovna pokoušeli zdolat Prachovskou jehlu. Už samotné putování skalami bylo úžasné, jaké to teprve musí být zdolat akový vrchol?

Úplně jsme si při procházce ve skalách zapomněli zazpívat "Proč bychom se báli na Prchovské skály, dudlaj dudlaj dá..."

Prachovské skály

Naše další cesta vedla k Jinolickému rybníku, kde jsme se asi na hodinku uvelebili na písčité pláži a spolu s dalšími rekreanty si užívali chladivé vody. Dnešní teplota vzduchu opět překonala 30°C.

V 16:00 nám jel z Jinolic vlak do Rovenska pod Troskami, kde jsme ve stínu hradu Trosky přenocovali.

29. 8. 2016

Poslední den naší rajské dovolené v Českém ráji nás zavedl nejprve na hrad Trosky. Vyšli jsme na obě věže, Pannu i Babu, ke kterým se váže pověst. 

Šli jsme dál na Hrubou skálu, kde jsme si užili opět několik dechberoucích výhledů a stejnojmenný zámek. Navštívili jsme ještě hrad Valdštejn a odtud již sbíhali dolů do Turnova, kde jsme nasedli na vlak do Prahy.

Hrubé skály

Putování podél řeky Střely a Berounky

Vícedenní trek v Čechách? Pravda, žádnou klasickou „přechodovku“ asi nemáme, ale díky našemu systému turistických tras si nějakou svojí můžeme vymyslet. Třeba putování podle řeky Berounky z Plzně do Prahy.

Na tenhle nápad mě přivedl vlastně taťka. Podle Berounky z plzeňské Doubravky až na Zbraslav se dá dojít po červené značce, což je asi 130 km.

My si trasu lehce upravili. Nezačali jsme totiž v Plzni, ale na řece Střele, kde se nachází naše Ospalá samota, a dokončili jsme cestu o tři dny později v Berouně.

3. 7. 2016

Ráno po „rozsvícenecké“, kdy jsme slavili elektrifikaci naší chatové osady, jsme se rozhodli, že dojdeme do Prahy pěšky. Zabalili jsme pár potřebných maličkostí, jídlo, v Plasích u studánky doplnili vodu a vyrazili na několikadenní putování.

Cestou, necestou...

Šli jsme asi 20 km po zelené, která vedla souběžně s tokem mojí milované řeky Střely. V Liblíně jsme se napojili na červenou, která by nás měla dovést až do Prahy. Tam jsme si v malé hospůdce dali pauzu u piva a malinovky. Měli dokonce i turistickou vizitku – tomu říkám šťastný lov! Poslední třetina cesty byla již trochu unavená. U Racholusk nás čekala lávka přes řeku ve formě tří svázaných klád. Zvolili jsme variantu brod a na závěr dnešní etapy začali od řeky stoupat zalesněným kopcem, kde jsme našli i příhodné místo k noclehu.

Dnes má náš nový stan premiéru. Po skotském zážitku s posledním stanem jsme se rozhodli pořídit stan nový a podstatně bytelnější. 

Na malém ohništi jsme si ohřáli mamky guláš, dobrota! A pak kolem 20. hodiny ulehli. Zítřejší etapa nás zavede do Roztok u Křivoklátu a naší oblíbené hospůdky U Jezzu.

4. 7. 2016

První noc v našem novém stanu dopadla na 1*. Ještě musíme vychytat nějaké stavební nedostatky, kterých jsme se dopustili. Z vyhřátého spacáku se nám vůbec nechtělo. V lese byl ranní opar a celkem chladno. Vylezla jsem a postavila na vařič vodu, abychom si připravili ranní čaj. Všimla jsem si, že mě u toho celkem z blízkosti pozoruje srnka. Jakmile zjistila, že o ní vím, tak se ale v mžiku vypařila.

Ranní výhled ze stanu

Sotva jsme vyšli z lesa, navlečení do mikin a kalhot, museli jsme se převléknout. Venku už bylo stoprocentně letní počasí a nejméně 25°C.  V nedaleké vesnici jsme se začali shánět po nějaké sámošce, kde bychom si dokoupili vodu. Žádná tam nebyla, zato tam byl jeden hodný člověk, který nám u sebe ve špajzce vybalil minerálku, kterou nám beze všeho dal. Takovéto chvíle obnovují mou víru v lidstvo! :-)

Ve Zvíkovci jsme natrefili na otevřené potraviny, kde jsme pro jistotu koupili ještě vodu (teplota vzduchu se vyšplhala přes 30°C, takže dostatečná hydratace je víc než žádoucí). Ve Skryjích jsme se stavili v hospůdce na jedno. Na Skryjská jezírka se zajdeme podívat jindy, máme to do cíle ještě asi 15 km. V tom horku postupujeme hodně pomalu, bohužel velké části trasy vedou mimo les.

Cesta od Skryjí

Dnešní mise splněna, po 34 km ve 34° vedru sedíme u 12° piva v hospůdce U Jezzu, kde dělají vynikající topinky! Dnes jsme se uložili k spánku v kempu Mezi mosty, kde byla bezvadná parta vodáků, kteří s sebou měli kytaru. Chvilku jsme ještě poseděli venku a zazpívali si a potom za zvuků písně „Pojďte se k nám všichni podívat, jak nám dupou králíci“ usnuli.

5. 7. 2016

Ráno jsme si na vařiči ohřáli snídani ještě v kempu a vyrazili směr Beroun, který je naším dnešním cílem. Na vyhlídce Čerchov jsme využili připravené ohniště a opekli si klobásku. Dneska jsme unavenější, moc nemluvíme (to je u nás známka veliké únavy) a když, tak o posteli, jídlu a pivu.

Teď musíme znít jako nějaká „másla“, ale zatím nás berte jako začátečníky, nadšence :-).

Výhled na Berounku

V Nižboru jsme nad „Klášterem“ rozjímali, kde a jak dneska přespíme a nakonec jsme se shodli, že naše putování o jeden den zkrátíme a z Berouna do Prahy pojedeme už dnes večer vlakem a zítra se půjdeme koupat :-).

Na Berounce je krásně!

Ben Nevis Challenge

6. 8. 2015

Cesta na vrchol Ben Nevisu (1344 m n.m.)

Po kaši v hrnečku a čaji jsme se vydali proti směru West Highland Way. Asi po 3 km jsme dorazili do návštěvnického centra Glen Nevis, odkud vede jedna z cest na vrchol nejvyšší skotské hory - Ben Nevisu (1344 m n. m.). Taková menší Sněžka, napadlo nás při pohledu do mapy a přečtení kóty. Výškově sice ano, ale vzhledem k tomu, že výchozí bod má 79 m n. m., tak je výstup na vrchol docela výživný.

Dostali jsme mapu a poučení, že při špatné viditelnosti nemáme přeceňovat své schopnosti. Ztratit, a to doslova, cestu pod nohama se může na vrcholu stát zcela snadno.

Po 700 nastoupaných metrech jsme vystoupali na plošinu k jezírku Lochan Meall. Zde se cesta rozdělovala. My pokračovali dál po stezce, která vedla vzhůru k vrcholu, který ovšem nebyl vidět, neboť byl zahalen hustou mlhou. Za nedlouho jsme do mlhy vešli a zjistili jsme, že dole v "íčku" úplně nepřeháněli, když říkali, že neuvidíme metr před sebe.

Malá vsuvka pro čtenáře - tohle není příběh o tom, jak jsme objevili dobrodružného ducha a vrchol jsme pokořili.

Situace s mlhou se spíš zhoršovala, a tak jsme se rozhodli to otočit asi 300 výškových metrů pod vrcholem. Nejvyšší vrchol Velké Británie tak zůstává nepokořen, prozatím...

Sestup dolů nabídl opět nádherné výhledy. Tentokrát jsme odbočili na cestu k jezírku a tam vyndali vařič a polévku v plechovce a užívali si venkovní oběd na kouzelném místě. Jako by ve zpěvu větru byly slyšet dudy a píšťaly, a to místo v tu chvíli bylo tím nejhezčím místem na světě.

Horské jezírko Lochan Meall

The Greatest Place On Earth, Pat Mullaney

The misty glens, the butts and bens,
The bracken and the Heather,
Is still the greatest place on earth
Even with the weather.

Oor Willie, the Broons, the wee Scottish toons,
The Scotsmen in their kilts,
The bagpipes playing, kilts all swaying,
To bonny Scottish lilts.

"Výhled" z Ben Nevisu

The salmons leap, lochs wide and deep,
A stag on a mountainside,
Ben Nevis soaring to the sky,
It fills your heart with pride.

Scotts porridge oats, big fishing boats,
A taste of scotch or malt
Fish supper wrapped in newspaper,
With vinegar and salt.

For scots that travel far and wide,
Or round the world you roam,
Read this wee poem now and then
It'll make you think of home.

Patrik Hartl: Prvok, Šampón, Tečka a Karel

Jedna prima oddechovka na líné odpoledne když je venku pošmourno, až na to že až tak úplně odechová nebyla...

Prvok, Šampón, Tečka a Karel jsou kamarádi z gymplu, kteří se po dvaceti letech sejdou na třídním srazu. Jaký si tenkrát představovali život a jak rozdílná ta realita je? Už dávno nejsou těmi neohroženými, pravdomluvnými (někdy až moc) mladíky, ale postupně se drobnými ústupky dostali tam, kam většina dopělých. Do koloběhu plného povinností, plnění očekvání druhých, lží, nasazených masek a přetvářky.

Autorova knižní prvotina, které se povedlo bez nějakého patosu dosáhnout hořkosladké dojemnosti, ale zároveň nepřenesla na čtenáře skličující dojem.

West Highland Way poprvé

Je rok 2015 a my jedeme poprvé do Skotska a rovnou na trek! Líbí se nám skotská příroda (zatím jenom z fotek) a takhle ji poznáme určitě nejlíp.

30. 7. 2015

Skotské dobrodružství začíná!

Nerada létám letadlem, tudíž jsme z Prahy vyrazili autobusem do Londýna. Jedeme přes noc a na druhý den plánujeme prohlídku města.

31. 7. 2015

Do Londýna jsme dorazili kolem 11. hodiny. Ihned na nás jako přívalová vlna zapůsobily davy lidí a chaos. Šli jsme hledat úschovnu baťohů. Na nádraží za ni chtěli 10 liber. Co se dá dělat! Lehké zklamání však přišlo o pár ulic vedle, kdy už jsme samozřejmě s uschovanými věcmi, našli o 6 liber levnější úschovnu na Victoria Coach Station.

V Londýně jsme obešli skoro povinné kolečko – Buckinghamský palác, Piccadilly Circus, čínská čtvrť, Trafalgar square, Westminsterské opatství, Big Ben, London Eye…

Nastal večer, a s ním se přiblížil noční přejezd do Glasgow. Autobus, který měl odjezd ve 21:00 pro nás přijel na nejchaotičtější autobusové nádraží, kde jsem byla, pouze se 3 hodinovým zpožděním. A to jsme ho našli jen díky tomu, že jsme potkali bloudícího řidiče, kterému chyběl onen autobus do Glasgow, a toho jsme se zuby nehty drželi, až do kýženého příjezdu autobusu.

1. 8. 2015

Ráno jsme přijeli do Glasgow asi kolem 8. hodiny, přemístili se k vlaku a vyrazili do Milngaive (pozor, čte se Mólgaj).

Minuli jsme infocentrum, tudíž nemáme mapu. Stezka je sice značená, nicméně to není jako v Čechách, zelená pomalu na každém stromě. Tady je značka tak jednou za 5 km, maximálně na nějaké významnější odbočce. Jelikož jsme neměli mapu, tak jsme na křižovatkách bez značky šli zkrátka rovně, nebo se ptali místních.

V Drymen, které je téměř 20 km vzdálené od Milngaive, se nachází poslední obchod s turistickými potřebami před Tyndrum. Měli průvodce s mapou, tak již zítra nebudeme bloudit.

Do Millarochy Bay jsme to vzali zkratkou po silnici. Nemáme úplně skvělou kondičku a dva noční transfery nás celkem unavily, takže se obejdeme bez výstupu na Conic Hill.Mezi Balmahou a Rowardennan je zákaz stanování, tudíž stanujeme v kempu na březích Loch Lomond, největšího skotského jezera.

2. 8. 2015

Máme nějaký hodně bídný stan, který Luky dostal od mamky, která ho dostala zadarmo ke spacáku. Docela pochybuji, že vydrží déšť, což je ve Skotsku na denním pořádku. Včera v noci jsme měli štěstí, že nepršelo. Dovolím si radu pro příště – vyzkoušet stan předem.

Dnešní etapa vedla celý den po břehu Loch Lomond. Nedaleko Inversnaid jsme natrefili na úžasný vodopád. V malém „městečku“ jsme si chtěli dát někde pivo, ale nenašli jsme žádnou hospodu, tudíž jsme se rovnou vydali hledat místo ke spaní. Nedaleko jsme našli prima plácek k postavení stanu. Povečeřeli jsme napůl čínskou plívku a chleba s pomazánkou, který jsme si vezli ještě z domova.

3. 8. 2015

Noc jsme přečkali v suchu, stromy, pod kterými jsme rozložili náš tábor, většinu deště zadržely, takže se našemu křehkému stanu nic nestalo a my se dosucha vyspali.

Dnes celý den pršelo, což dělalo terén po břehu Lochu hůře schůdný. Po asi 10 km blátivé chůze jsme opustili břehy Loch Lomond. Nedaleko jsme natrefili na jednu ze dvou bothies na West Highland Way. Uvnitř byl velký krb, místo na spaní, stůl, velká mosazná konvice k zavěšení nad krb a pár skromných zásob. Docela příjemné místo k noclehu. My ale nebyli ani v půlce dnešní etapy, tak jsme se tu jen na chvilku usušili a vyrazili dál. V Inverarnan jsme v tábořišti doplnili vodu a v místní malé hospůdce zůstali na příjemný a teplý oběd. Venku pořád poprchávalo a uvnitř bylo útulno a teplo. Dali jsme si polívku, pivo, završili to jablečným koláčem, který jsme si podělili, a dobrou hodinku si užívali. To je jedna z věcí, které na treku miluji. Po částečném nepohodlí a skromné stravě, je najednou teplá polévka v suchu a žejdlík piva něco mimořádného.

Když jsme vyšli ven, už nepršelo, začalo se dokonce vyjasňovat a my pomalu vcházeli do kouzelné skotské vysočiny. Ještě 10 km jsme šli v kopcích, až na rozcestí s městečkem Crianlarich. My se rozhodli pokračovat ještě kousek dál po cestě a nedaleko Tyndrum jsme se ustanovali v kempu Auchtertyre farm. Měl příjemné zázemí a obchůdek, kde měli i čerstvé ovoce a zeleninu. Další skvělá věc! Po třech dnech na suché stravě s minimem čerstvých potravin, je jedno jablíčko jako božská mana.

Příjemně unavení uléháme asi kolem 9. hodiny.

Kolem 10. hodiny nás budí hodně silný vítr. Náš stan je doslova papírovým drakem. Kdybychom v něm neleželi, vsadím se, že by dobře letěl.

Kolem 11. hodiny se přidal k větru i vytrvalý déšť. Naneštěstí stanujeme na louce, tudíž nemáme ochranu pod stromy, tak jako minulou noc.

4. 8. 2015

Noc nebyla nic moc. Luky to shrnul ve svém zápisu: „Budil jsem se asi tak 2x za hodinu. Kontroloval jsem, zda se ve stanu nekoupeme a pořád se víc a víc točil do klubíčka, abych se ani nohama, ani hlavou nedotýkal stěn stanu.“

Kolem 6. hodiny mě už definitivně vzbudily mokré nohy. Co se dá dělat. V stále silném dešti jsme pod pláštěnkami bourali náš tábor a všechny věci nosili do umývárny. Zde jsme strávili dobrou hodinku sušením spacáků pod fukary na ruce. Spacák šel vysušit překvapivě dobře – to mě nabilo novým optimismem. Zabalili jsme sebe a baťohy do pláštěnek a za neutuchajícího deště asi v 7 ráno vyrazili. Ani jsme se nenasnídali, jen za chůze pojedli nějaké sušenky.

Po pár kilometrech jsme dorazili do městečka Tyndrum. Je zde větší obchod, turistické informace a vlaková stanice. Vedle informačního centra byla moc příjemně vypadající kavárna, tak jsme tam zašli trochu se osušit a dát si něco teplého. Strávili jsme tam asi 2 hodiny u výborné anglické snídaně, čaje a kávy. Střídavě jsme běhali na záchod si pod fukary sušit mokrá ramena. Zejména Lukáš zjistil, že jeho bunda není tak nepromokavá, jak je psáno. V infocentru jsme pak koupili igelitové pončo se skotskými vlajkami a vydali se dál vstříc deštivému pochodu.

Dalších 10 km do Brifge of Orchy uběhlo rychle. Pršet pomalu přestávalo a před námi se začínali zvedat vrcholky skotské vysočiny. Luky v igelitové pláštěnce hrál do ustávajícího deště na píšťalku melodii z Pána prstenů – to bylo docela kouzelné. Z Bridge of Orchy to bylo už jen 5 km do našeho dnešního cíle – Inveroranu. Tohle byla prozatím asi nejkrásnější část etapy. Začali jsme stoupat na vrcholky kopců, už vůbec nepršelo, naopak vylezlo unavené odpolední slunce. Dešťové kapky na trávě se třpytily jako křišťál a byl nádherný výhled do celého kraje, který po celodenním dešti teď jakoby zářil.

V Inveroran je jediný hotel, pokud byste tam chtěli přenocovat, je lepší tam zajistit rezervaci tak půl roku dopředu. Další možností je stanovat vedle kamenného můstku. Tam jsme taky vyrazili. Bohužel závětrná strana byla úplně plná dalších lidí, tudíž nám nezbylo nic než stan rozdělat na druhé straně, kde foukal dost silný vítr. V takovém větru bylo dost obtížné náš papírový stan už jen postavit. Závěrečné uchycení jsme dělali tak, že já s veškerými batohy seděla ve stanu a Luky běhal kolem a snažil se napnout plachtu, marně. Když už jsme ho s pomocí ještě jedné spolupoutnice postavili, vypadalo to, že beztak dlouho nevydrží, a taky že nevydržel. Vítr ho doslova rozlámal.

Nemáme stan, vlastně jsme ho s velkou parádou vyhodili do koše. Teď nám zbývá vymyslet, kde budeme dneska spát. V průvodci jsem našla pár čísel a začala obvolávat ubytovny. V každé bylo plno, až najednou o 5 km zpátky v Bridge of Orchy byla dvě volná místa v nádražní noclehárně. Tak jsme si alespoň znovu vychutnali tu nádhernou část mezi Inveroran a Bridge of Orchy.

V čekárně, která zároveň sloužila jako společenská místnost noclehárny, jsme si dali čaj a nějaké sušenky a partičku piškvorek s angličanem Johnem. Kluci z Holandska měli podobný příběh se stanem jako my. Prý se to tu stává dost často

Co dál? Obvolali jsme snad všechna telefonní čísla v průvodci, ale nikde po cestě neměli volno na další dvě noci k přespání. Až ve Fort Williamu se objevila dvě místa akorát na ty dvě noci, které jsme potřebovali někde spát, a tak jsme druhý den ráno nasedli na vlak do Fort Williamu.

Museli jsme si přiznat, že letos West Highland Way nedokončíme, ale rozhodně tu nejsme naposledy.